Jmelí bílé (Viscum album) je vidličnatě rozvětvený, stálezelený poloparazitický keřík z čeledi santálovitých (Santalaceae) (podle APG III); v některých starších taxonomických systémech bylo řazeno do čeledi ochmetovité (Loranthaceae) nebo jmelovité (Viscaceae). V rozsochách a na vrcholech větví vykvétají vidlany dvoudomých květů, z nichž se po oplodnění vyvinou nepravé bobule, které mají v Evropě bílou až nažloutlou barvu. V korunách jehličnatých i listnatých stromů rostoucích od nížin do hor rostlina vytváří kulovité trsy, jejichž stáří může být až několik desítek let. Na českém území je jmelí bílé (v širším pojetí) jediným zástupcem rodu jmelí (Viscum). Celkově se však rozlišuje asi 70–100 druhů.
Přestože je jmelí bílé nejrozšířenější poloparazitickou rostlinou českých dřevin, jsou všechny jeho poddruhy zapsány na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR (Viscum album subsp. abietis skupina C3, ostatní. Díky způsobu růstu a přetrvávající zelené barvě je opředeno mnoha pověrami a mýty a jako bylina má široké uplatnění v léčitelství. Původ jeho odborného jména Viscum album se odvozuje od slov viscōsus (lepkavý, ve smyslu přilnavý), podle vlastnosti plodu, a albus (bílý), podle barvy bobulí.
Větévky jmelí bílého tvoří husté polokulovité trsy dorůstající průměru až 100 cm. Z krátkého kmínku vyrůstají většinou pravidelně vidličnaté článkovité větve, které jsou v uzlinách rozšířené a snadno lámavé. První dvojice vstřícných listů vyroste ve druhém roce, posléze se rostlina každým rokem rozrůstá o jeden článek, podle čehož lze určit její stáří. Její biologický cyklus lze rozdělit na dvě fáze: stádium samostatné, kdy semeno klíčí a rostlinka žije ze svých zásob, a stadium cizopasné, trvající do konce jejího vegetativního života. Ten může dosáhnout 30–40 let. Lysé listy, vyrůstající v párech na koncích větévek, jsou přisedlé, podlouhle obvejčité až kopinaté, kožovité a celokrajné. Mohou být dlouhé až 5 cm, široké pak do 2 cm. Jejich barva je obvykle žlutozelená, avšak forma rostoucí na jedlích bývá sytě zelená. Drobné jednopohlavné květy vykvétají v březnu a dubnu, přisedlé po třech ve vidlanech v rozsochách a na vrcholech větví. Mají žlutavé zbarvení, u samičích květů jsou usazené v mističkovité češuli s okvětím ze 4 nebo 6 lístků (tyčinky bývají v témže počtu). Spodní semeník je jednopouzdrý, bez rozlišení semenic a vajíček, s jedním až třemi zárodečnými vaky. Češule se po oplodnění hmyzem změní v lepkavý obal z viscinu a podílí se na vývoji nepravé, zpočátku zelené, jednosemenné bobule. Barevnost a velikost tohoto plodu se v dalším vývoji liší od taxonu. Poddruhy na evropském území mají bílou až nažloutlou barvu, v Asii jsou známy žluté, načervenalé, oranžové nebo červené varianty.
Díky svým lepivým složkám prý jmelí umí udržet svazek mezi mužem a ženou. Kromě výše popsaných magických schopností se mu přisuzují i vlastnosti, kterými dokáže chránit proti ohni a čarodějnicím. Dále je atributem odvahy, zdraví a plodnosti. Staří Řekové jej používali jako prostředek proti uřknutí a uhranutí zlými duchy a věřili, že dokáže otevřít bránu do Hádovi říše mrtvých. V Norsku pro změnu sloužilo jako ratolest míru. V Rakousku lidé věřili, že jmelí zavěšené nad štědrovečerním stolem přinese bohatou úrodu a sedláci jej zaorávali do první brázdy. Irové si z větviček jmelí splétali náramky nebo amulety, které zastupovaly stejnou funkci jako čtyřlístek nebo podkova. Snítka zavěšená nad vchodem do irského venkovského domu zaručovala pohostinství a pozvání k jídlu. Ve francouzské části Švýcarska nosily kvůli zajištění plodnosti nevěsty na hlavě věneček z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí.
Léčebné účinky jmelí jsou známy již od starověku. Zakladatel lékárnické literatury Řek Dioskoridés spolu s římským lékařem Galénem jej doporučovali užívat pouze zevně a Hippokratés bylinu předepisoval na podrážděnou slezinu. Anglický botanik a bylinář Nicholas Culpeper (18. října 1616 – 10. ledna 1654) doporučoval jmelí ke zjemnění tvrdnoucí sleziny a k vyléčení starých oparů. Současně jej radil užívat při epilepsii a mrtvici.
Pro zajištění drogy ze jmelí se využívá mladých větévek s listy slabšími než 5 mm, které se sbírají zpravidla od prosince do února. Suší se ve slabých vrstvách nebo ve svazečcích zavěšených na šňůrkách při teplotě do 40 °C. Bylina schne poměrně pomalu, po usušení je žlutavě zelená, chutná slizovitě hořce a nažlukle páchne. Pro domácí účely se usušená nať uchovává vcelku nebo nařezaná, chráněná před světlem a v dobře uzavřené nádobě. Droga skladovaná déle než tři roky neobsahuje téměř žádný viskotoxin. Nejdůležitějšími látkami, jež droga (latinsky herba visci) obsahuje, je soubor toxických polypeptidů (viskotoxiny), sestavených z 46 aminokyselin (tzv. jmelové živice). Dále to jsou lektiny (lektin I, II a III), u nichž jde vesměs o glykoproteiny schopné aglutinovat, tedy reagovat, s izolovanými nádorovými buňkami. Tyto látky při injekčním podání prokazatelně zvyšují imunitní reakci těla proti některým druhům rakoviny a zpomalují růst nebo dokonce způsobují zmenšení nádoru. Ve jmelí byly též nalezeny cholínové deriváty (cholín, acetylcholin), triterpenické kyseliny a další glykosidicky vázané látky. Tyto účinné sloučeniny obsahují některé hromadně vyráběné léčivé přípravky. Často jsou používané k léčení zánětů nervů a kloubů a nezánětlivých degenerativních onemocnění kloubů (artróz). Bylina bývá součástí čajových směsí používaných při zvápenatění tepen, diuretických obtížích a vysokém krevním tlaku. Mezi další účinky jmelí patří schopnost zpomalit pulz, vyvolat děložní stahy a podpořit peristaltiku střev. Jeho podání zlepšuje i imunitní reakci u lidí postižených AIDS. Má též příznivé účinky při příznacích stáří a je schopno uklidnit srdeční činnost. V lidovém léčitelství se používá buď ve formě prášku nebo jako nálev (macerát). Nedoporučuje se připravovat odvar, neboť účinné látky se varem rozkládají. Choroby, při nichž je jmelí doporučováno, však vyžadují bezpodmínečně odborné lékařské vyšetření, a proto je použití drogy možné pouze po poradě s lékařem